Transplantace vousů… vlastně proč ne

Když můžou být transplantace vlasů, proč by nemohly být i transplantace vousů. Jenže přiznejme si, že to je zbytečná otázka. Transplantace vousů se provádějí, jen ne v takové míře, jako je tomu u vlasového porostu. Ukazuje to i boom barber shopů. Mít dobře udělané vousy ala kanadský dřevorubec je prostě in bez ohledu na fakt, že mnozí, kteří po této image touží nikdy nedrželi sekeru v ruce. Ale nebuďme zbytečně ironičtí, takový byl diktát módy vždycky.

 

I dnes si rádi obléknou maskáče chlapi, kteří v minulosti byli odpírači vojenské služby nebo si díky zdravotnímu stavu či šikovné simulaci vykoledovali modrou knížku. Pro později narozené, modrá knížka byla dokladem zbavujícím jinocha povinnosti absolvovat povinnou základní vojenskou službu ze zdravotních důvodů. Nejeden držitel to uhrál na psychické problémy, čímž riskoval, že v budoucnu nezíská řidičák. Když není psychicky v pohodě, dokonce v takové míře, že mu to zabraňovalo nastoupit do služby vlasti.

 

Jako vždycky tady dodám vlastní vzpomínku, tentokrát na to, jak vousatý chlap naprosto zásadním způsobem (ne)ovlivnil mou životní dráhu. Základem mé chlapecké a později i mužské životní filozofie byl Old Shatterhand. Chtěl jsem být jako on; umět stopovat, prát se, střílet, být spravedlivý a mít kamarády jako byl Vinnetou. V knihách Karla Maye to byl vousatý chlap a já chtěl být kompletně jako on. Jenže jak jsem rostl a spolužákům začalo růst pod nosem první chmýří. U mě nic. Vousy ke mně prostě nedorazily. Dokonce i dnes, v pokročilém věku mi stačí holit se jednou týdně.

 

To nenápadné strniště sice může vypadat jako nedbalá elegance, ale ve skutečnosti je to to maximum, co mi vyroste. Takže Old Shatterhand ve smyslu literárním ze mě nikdy nebude. Nicméně mé hodnoty zachránilo filmové zpracování, kde herec Lex Barker je holobrádek, což mi naprosto vyhovuje, Kdo ví, kdyby se filmaři striktně drželi filmové předlohy, možná bych v mládí k nějaké transplantaci vousů sáhl. Vždyť i do tanečních jsem šel, byť se značnou nechutí a skřípěním zubů. Jenže Old Shatterhand taky uměl tancovat, takže mi prostě nic jiného nezbývalo.

 

Vtipné je, že ať už jsem vousy měl či neměl (takže neměl, neb mi je moje genetika nepřidělila), zafixoval jsem si ty správné hodnoty knižního hrdiny a nějak jsem skousnul i to, že jejich autor Karel May nikdy v Americe nebyl, indiány znal jen z četby a sám úplný poctivec nebyl. Vždyť své knihy začal psát ve vězení. Odsouzen byl za údajnou krádež kapesních hodinek, jež měl uzmout svému spolubydlícímu. Podle Iny Píšové z Ústavu české literatury a komparistiky Filosofické fakulty Univerzity Karlovy „působil jako drobný loupežník. Živil se malými podvody a krádežemi, které mu vynesly čtyři roky vězení.“ To nezní zrovna jako ideál poctivosti. Ale kdo ví, třeba právě pobyt v malé zamřížované cele v něm probudil touhu po svobodě, a pokud byl odsouzen neprávem, tak i po spravedlnosti.

 

Ať už byl otec Old Shatterhanda a Vinnetoua jakýkoli, zcela zásadním způsobem ovlivnil nejen mě, ale několik generací kluků. Mimochodem on sám nosil poměrně bohatý knír, zatímco líce měl dohladka vyholené. Ten by transplantaci vousů rozhodně nepotřeboval. Pokud se ale pro ni někdo rozhodně, není na tom nic zavrženíhodného. Každý máme svůj ideál a představu, jak bychom chtěli vypadat. Pokud jsou nedílnou součástí ideálu vousy, a je možnost je získat, když už je genetika proti, tak proč ne. Kdo chce, hledá cestu. A ta se v tomto případě sama nabízí. Má osobní zkušenost mi jasně říká, že být bezvousý má své výhody, jenže já nemám volbu. Musel bych si nechat ne zahustit, ale transplantovat téměř celý vous. A v mém věku už na „shatterhandovskou“ image až tak moc nehledím.

Share